Je zajímavé, že naše nejslavnější letecká továrna vyráběla sériově krátce po 2. světové válce i bezmotorové stroje, které se navíc vyznačovaly neobvyklou elegancí a výkony. Akrobatický kluzák LF-107 Luňák navrhl kolektiv konstruktérů Ing. Vladimíra Štrose, který se touto myšlenkou zabýval ještě za války. Ve spolupráci s aktivními plachtaři jej pak postavili v n. p. Rudý Letov Praha. Prototyp zalétal s plným úspěchem v červnu 1948 šéfpilot Jan Anderle.

Po dokončení a vyzkoušení prototypů zahájil Letov sériovou výrobu, která běžela až do konce roku 1951 a dala celkem sedmdesát pět kusů Luňáků pro naše aerokluby a vojenské letectvo. Luňáky také zaznamenaly exportní úspěchy. Například licence s celou technickou dokumentací byla předána do SSSR. Tento akrobatický kluzák se vyznačoval snadnou ovladatelností i při vysokých rychlostech a velkou odolností. Vydržel například i prudké vytažení brzdicích klapek při rychlosti 300 km/h. Umožnil našim plachtařům bezpečný výcvik vyšších prvků akrobacie.

Armáda měla Luňáky čtyři, a to W-13 až W-16. Znám jen výrobní číslo stroje W-15, které bylo 48. Sloužily u kluzákové letky VÚ5739 ve Stráži pod Ralskem, spolu s nimi také minimálně dva Šohaje VT-125 W-06 a W-08 a Kranichy s civilní imatrikulací. Jejich úkolem bylo vycvičit piloty nákladních kluzáků (Waco CG-4/NK-4, Cybin C-25/NK-25 a Jak-14/NK-14) pro 4.kluzákovou letku 1.dpl. a MNO s ním počítalo jako s levným kondičním strojem pro vojenské piloty.

Více fotek na Rajčeti